pondělí 28. prosince 2015

Kyanid ve slevě

Letos jsem se opět s radostí a překvapivým nadšením, účastnila povánočního šílenství v obchoďácích. Při včerejší skoro osmi hodinové jízdě na kolotoči chamtivých prodejců lačně přelepujících cedulku 300,- cedulkou Sleva! 350,-, jsem si všimla několika zajímavostí...

Přímo do očí bijící je neuvěřitelně zvláštní věc, která se běžně stává na veřejných záchodech. Přijde mi, že v těchto tajemných komnatách s označením 00 se nejvíce ukáže takzvaná Lidská inteligence. Běžně se totiž stává, že stojíte frontu o 20 lidech na 4 záchody, z nichž  obsazené jsou pouze 2 a nikomu nepřijde divné, že se zbylé dva záchody už půl hodiny neotevřely.

Další zajímavost jsem objevila v OC Černý most. Zajímavostí je dekadentní vánoční stromeček. Zde se totiž můžete stát ozdobou právě vy! Své krásné pozadí totiž můžete usadit do jednoho ze čtyř výklenků vánočního stromečku. Celá dekadentnost spočívá v tom, že se v určitou hodinu začne stromeček točit dokola spolu se sedícími návštěvníky/ozdobami. Celé představení je doprovázeno líbeznými tóny koled. Tahle paráda trvá cca 5 minut. Za celou dobu se u stromku každý zastaví a zírá s otevřenou hubou tak dlouho, že by tam měli postavit stánek s papírovými kapesníky, aby si lidé po skončení programu mohli otřít sliny. Živé ozdoby jsou také točeny na nespočet mobilních telefonů... Skutečně mi to přijde zvrácené... Myslím, že kdyby starý dobrý George Orwell ještě žil, směle by se tohoto tématu chytil a napsal by o tom knihu... Mohla by se jmenovat Firma prasat, nebo 2015...

Nesmyslná akce 3 za cenu 2 jen dokazuje, že jsme schopni kupovat tuny věcí, které ne jenom, že nepotřebujeme (ne...já to nedělám...vážně...opravdu jsem potřebovala troje nové šaty...), ale my ty věci ani nechceme... Myslím, že se mi stalo jenom jednou, že bych skutečně potřebovala troje nové náušnice, nebo by se mi všechny tři tak moc líbili, že bych je fakt chtěla koupit...

Mimochodem, v tom obchodu nalevo mají ve slevě výhodné rodinné balení kyanidu, jdeme tam?

úterý 22. prosince 2015

Vánoce v červnu

Povím vám něco o mé spolužačce Hildegardě. Je to ten typ člověka, kterého najdete snad v každé skupině lidí... bohužel...

Hilda je věčně mimo. Tak strašně mimo, že si to snad ani nedokážete představit. Dám vám příklad Hildina typického chování:
Včera jsme byli se třídou v kině. Mezitím, co jsme byli všichni zabrání do velmi inteligentního rozhovoru o filmu, na který jsme se chystali, zničehonic Hilda pronesla: "Vánoce vlastně oslavují narození dítěte, které se narodilo v červnu...". Krom toho, že to bylo absolutně mimo vzhledem k tomu, že jsme se chystali na film Aldabra, trošku jsem pátrala...no, dobře, klikla jsem na první stránku, co mi vyjela na googlu, ale upřímně - když už ani Wikipedie neví, kdy se narodil Ježíš Kristus, proč by měla vědět právě naše Hilda?

V tlačenici do kinosálu jsme kromě metafyziky stihli probrat dnešní den, přičemž  jsme se všichni shodli na tom, že začínáme v 9.00. Naše domněnka nám byla následně potvrzena i po skončení filmu našimi kantory...během 10 minut se Hilda stihla každého v místnosti zeptat v kolik zítra začínáme...

Krom toho se Hilda vyžívá v "čundrech" a podobných věcech. Mně je to jedno, ať si ve svém volném čase dělá, co chce, jenže Hilda neustále vypravuje své historky. Po tom, co začne vyprávět jak šli 4 hodiny lesem, zakončí historku větou typu: "A pak jsem šlápla do bahna", následně dvakrát za sebou neuvěřitelně rychle nasaje a vydechne vzduch a pět minut na vás zůstane zírat s otevřenou pusou.

Když o tom tak přemýšlím, Hilda není v každé skupině lidí, Hilda je unikát... Ne, a teď vážně, Vánoce by se měly přesunout na červen...

neděle 20. prosince 2015

Proč? Protože prostě proto

Vánoce pro mě znamenají absolutní šílenství.

Nevím, kdo vymyslel, že Vánoce budou svátkem lásky a klidu a jediným dnem, kdy se celá rodina sejde společně... Neznám nikoho pro koho by byly Vánoce svátkem výše zmíněných věcí. U nás se rodina sice povětšinou sejde, ale ve finále se stejně všichni navzájem pohádají a dalších 365 dní se setkávají jen sporadicky - aby se neřeklo.

Nezažila jsem Vánoce, kdy by se u nás doma nikdo nepohádal. Proč? No, protože nikoho nebaví zdobit vánoční stromeček (až do minulých Vánoc jsme ho zdobili 24. Minulý rok se mi úspěšně podařilo prosadit zdobení stromečku alespoň toho 23. Teď už zbývá prosadit pouze finální fázi - koupit umělý stromeček, nazdobit ho a spolu s ozdobičkami uklidit sklepa... Ale to máti s největší pravděpodobností nikdy nedovolí. Proč? Protože prostě proto!) a koledy jsou nejhorší písničky, které kdy kdo mohl napsat (beru zpět - slyšeli jste někdy dechovky?...). Takže se u zdobení stromečku vždy celá rodina pohádá, čehož Jane využije a spapá skoro celou kolekci čokoládových bombíček na stromeček, načež vypukne další hádka a Jane si může v klidu dojíst ten zbytek.

Máma začne šílet pokaždé, když někdo projeví sebemenší snahu pověsit na stromeček cokoli, co není modré nebo stříbrné, protože máma prostě chce mít stromeček jenom modrý a stříbrný. Proč? Protože prostě proto.

V cca šest hodin večer začnou všichni šílet, že nestíháme Štědrovečerní večeři a následné rozbalování dárků do nové vánoční pohádky, kterou pravidelně dávají na ČT1, načež já a moje sestra začneme přemlouvat mámu, aby nám dovolila dívat se na pohádku o večeři, což máti rázně zatrhne. Proč? Protože prostě proto.

U večeře se vžy strhne hádka, když sestra odmítá sníst i ten nejmenší kousek kapra. Máma trvá na tom, že si musí dát alespoň ten pěti centimetrový kousek. Proč? Protože prostě proto.

Když se konečně dojí, jde se na vánoční dárky. To je ta pozitivní část, u toho se většinou nikdo nehádá... Ta otravná část tohoto momentu spočívá v tom, že celu dobu hrají koledy...

Když u třetího dárku zjistíme, že pohádka na ČT1 za deset minut končí, smíříme se s tím, že letos uvidíme zase jenom Pelíšky, dorozbalíme zbytek a lehneme si na gauč: "A když sní se, co je v míse, televizor pustíme, v jizbě dusné všechno usne k blaženosti své..."

No a přesně proto, pro mě Vánoce znamenají naprosté šílenství... No, může se mi někdo divit? 

Třpytky až na prdeli

Nevím, jaké máte se třpytkami zkušenosti vy, možná jsou kladné, ale ty moje rozhodně ne. Tedy alespoň od teď.

Nedávno jsme se s kámoškami jen tak poflakovaly po drogérkách. Znáte to, jdete se zadarmo navonět, nalakovat si nehty apod. Ach! Bůh požehnej všechny testery! No, ale zpět k věci - jak jsme se tak poflakovaly po těch drogérkách, objevily jsme cosi se třpytkami. Sama si už nepamatuji, co to bylo a na co to bylo, ale ty otravné třpytícíse malé věcičky, se nějakým záhadným způsobem dostaly do mé kabelky. Během několika minut ty drobné kousíčky plastu byly všude... jakože úplně všude... Ne, počkat, zas až tak moc ne. Každopádně byly na peněžence, termosce, propisce, fixech i na mé kosmetické taštičce, takže pokaždé, když jsem si chtěla dát na obličej makeup, byla jsem jak disco koule.

V domnění, že tak záhadně jako se do té kabelky dostaly, třpytky také zmizí, jsem to neřešila. Obávám se, že to byla největší chyba mého života.

Během týdne se ty odporné třpytivé zrůdičky dostaly na všechno oblečení, které jsem měla, na můj stůl, noční stolek, peřinu, polštář, VŠUDE! Mimochodem, jedna třpytka se mi dostala za obroučky od brýlí a za boha živého, ji nemůžu dostat pryč, takže pokaždé, když jsem v nějakém dobře osvětleném prostoru, mi brání v periferním vidění a já jsem ještě víc slepá, než normálně.

Po této třpytkové invazi u mě v pokoji nastalo pár dní čirého zoufalství, protože neexistoval milimetr, kterého bych se mohla dotknout, aniž bych neměla na těle o třpytku víc.

Mé nálady v tuto chvíli byly, jak z porozchodové fáze: Nejdříve jsem byla nešťastná, pak jsem byla šťastná (No, není super, že vám září celý pokoj?), no a pak přišla fáze hněvu. Naštěstí jsem v poslední fázi zachovala chladnou hlavu a vzpomněla si na nějaké beauty typy od samotné Lady Gaga, která říkala, že na třpytky je nelepší lepící páska.Celý svůj pokoj jsem komletně oblepila lepící páskou a nebudete tomu věřit, skutečně to fungovalo. Třpytky se přilepily na pásku a nechaly nebohé věci napokoji. Vše perfektně fungovalo až...na mojí termosku...

Letos v říjnu jsem se rozhodla si trošku zainvestovat do nějaké termosky, která na 100% těsní. Od kamarádky se mi dostalo dobré recenze na termosku ze Starbucks. Jo, 600 je hodně, ale ona skutečně těsní...bohužel, není páscevzdorná...

Po té, co jsem z ní odlepila lepící pásku na ní zůstalo takové to lepidýlko... Třpytky byly sice pryč, ale termoska lepila... Když jsem se to lepidlo potom pokoušela z té termosky dostat, lehce jsem z ní ošoupala krásnou červenou a lesk na povrchu, takže je matná a chvílemi je lehce do stříbrna.

Poučení z toho článku? Není zlato, co třpytí.

BTW. Objevila jsem zajímavou stránku http://www.trpytivapomsta.cz/. Asi už vím, jak se mi ty třpytky dostaly do kabelky...

sobota 19. prosince 2015

Proč mít nikým nečtený blog

Výhoda nikým nečtených blogů spočívá v tom, že si tam můžete napsat absolutně cokoli a nikdo vám nic neřekne...protože si to nikdo nepřečte. Takže takovýhle blog může fungovat jako snadno přístupný deník, ke kterému ale nikdo přístup nechce.

Vím, že tenhle blog je v provozu sotva pár hodin, ale vzhledem k mým blogerským zkušenostem vím skoro na 100%, že má návštěvnost stoupne pouze tehdy, až o blogu řeknu babičkám a vůbec všem rodinným příslušníkům, které mám, a že jich není málo...

Když se to vezme kolem a kolem, tenhle blog má docela slušnou šanci, stát se nejčtenějším blogem roku, protože ruku na srdce: tolik příbuzných kolik mám já, má jen málokdo. Jenže jsem velmi férový člověk a z úcty k ostatním blogerům, kteří na svých stránkách makají už několik let a jejichž blogy oplývají více než dvěma články, to samozřejmě nikomu z rodinných příslušníků neřeknu.

No a podstata toho článku spočívá v tom, že tobě, náhodný čtenáři, který nejsi z mé obrovské famílie, vysvětluji, proč jsi jediným čtenářem tohoto blogu a proč jediným s největší pravděpodobností také zůstaneš.

Stručná historie mé blogérské slávy

Když jsem byla malá, blogy strašně moc letěly... Fakt dost... Ve třídě neexistovala holka, která by neměla svůj blog, takže si ho malá Jane taky musela nutně založit...aby byla "in", to je snad jasné, ne?

Bylo mi cca 12 a neměla jsem ani páru o tom, jak takový blog funguje. Takže jsem si myslela, že si prostě snadno a jednoduše vytvořím virtuální stáj, kde budou různá zvířátka a zaregistrovaní hráči se o ně budou moci starat...byla jsem hodně blbé dítě.

No, nic. Postupem času jsem zjistila, že to za 1) nejde udělat v blogu a za 2) to není vůbec žádná prdel... Takže jsem si vytvořila vlastní blog s tím, že se stanu slavnou blogerkou a všichni budou můj blog číst a já budu celebrita... bylo mi cca 13... Překvapivě vůbec nic nešlo podle mého plánu, tedy minimálně jsem se nestala slavnou blogerkou... To bylo pro mě velké zklamání, takže jsem na chvíli blog opustila, cca na 8 let s občasným blogovým záchvatem, kdy jsem v jeden den vydala 10 článků, abych druhý den zjistila, že je četla akorát babička...

K blogování jsem se teď skoro po osmi letech vrátila, ne proto, že bych chtěla vytvořit virtuální stáj, nebo být slavnou blogerkou... jenom jsem zjistila, že pití vína ve volném čase je velmi nákladný koníček a články na blogu nic nestojí, navíc zabíjí čas stejně dobře a efektivně :)